I v tomto – rozsahem nevelkém dílku – autorka pokračuje v duchu svých předchozích knížek, které jsou naplněny sebeironizujícím humorem a optimistickým pohledem na svět kolem sebe. Na rozdíl od předchozí knihy „Směju se a (ne)pláču“, kde deníkovou formou vytváří souvislý příběh, v „Amritě“ jde o nepřerušovaný sled vyprávění, kde se úvahy nad peripetiemi života mísí s příběhy vypravěčky a lidí převážně z jejího okolí.
Neocenitelným vkladem je znovu humor autorky a nelze než potvrdit její slova: „Humor je vítané koření života pokud nikomu neubližuje, nevysmívá se nebo neironizuje. Je taky dobré vnímat běh života kolem nás – většinou to žene tryskem – protože pak máme možnost výše uvedené koření využít a správně i použít …“